Dětství

Ještě jsem nevykoukl na svět a rodiče řešily zajímavé dilema, jak se bude jmenovat jejich první syn? Možnosti byli tři, prvním jménem, nad kterým se váhalo, byl Jakub, následně Lukáš a pak až Libor. Díky bohu první možnost vyškrtly, druhou schytal o pár let můj mladší bratr a já to vlastně vyhrál. Ano jmenuji se Libor, jsem syn, bratr a snad i dobrý člověk. Snad... (smích) Jelikož je internet nekonečně bohatý informacemi, zjistil jsem, že mé křestní jméno je z latinského původu Liborius, nejasného významu líbezný, popřípadě libý. Zabrouzdal jsem samozřejmě trochu dál, jak jsem na tom v cizím jazyce. V Italii Liborio, v Maďarsku Liborász, v Japonsku リボル (smích), vyslovuje se Riboru.

Jsem syn rodičů Ondřeje a Lenky. Jsem bratr, sourozenců Kateřiny a Lukáše. Narodil jsme se v březnu roku 1991 v Bruntále. Už jako malý jsem měl mnoho zálib. Na písečku bagristou, ve školce zlatokopem. Po zhlédnutí jurského parku, mě strašně moc lákalo být archeologem a hledat dinosauří kosti. Ano dinosaury jsem si hodně zamiloval, pamatuji si, když jsem chodil do knihovny si půjčovat knihy o nich, vtipné na tom byl to, že jsem nepřečetl ani řádku. Půjčoval jsem si je hlavně kvůli obrázkům.

Táta byl mým hrdinou, pracoval dlouhá léta jako hasič, byl pro mě borec a vzor, chtěl jsem být jako on. Tohle byl můj cíl, můj sen. Ať už to bylo doma nebo venku neustále jsem si hrál na hasiče, když jelo auto na výjezd byl jsem z toho úplně v údivu. Také mě často brával na hasičské závody. Předpokládám, že jsem ho zklamal, že jsem nešel v budoucnu v jeho stopách avšak já si vybral svou cestu. A taky už jako malý jsem neměl předpoklady stát se hasičem, jak bych taky mohl, když jsem strkal drát do zásuvky. Táta pravil "Libore, nestrkej to tam, nebo tě to pleskne přes držku" samozřejmě co se stalo ? Já to tam tak jako tak strčil a mít v tom mladém věku chloupky na prdeli, stojí mě i tam. 

Z dětství mám různé záblesky. Například v mateřské školce, jsme byli jeden den nějaký zlobivý a pořád dělaly nějakou neplechu, učitelka nás neustále napomínala, ale my si nedaly pokoj. Následně jsme měli oběd a já měl strašlivou rýmu a my jsme nepřestaly zlobit ani při jídle. Měli jsme polívku, kde byli těstovinové písmenka a já do toho přidal jednu obrovskou nudli. Někdo mě hrozně moc rozesmál a učitelka toho měla už plný zuby, tak jsem se snažil zadržet smích, no a najednou sopl mě vletěl do polívky. Nic netušící učitelka pak šla zamnou a nutila mě tu polívku jíst, já statečně odporoval, ale bohužel jsem to prostě musel snít, aby jak pravila paní učitelka ze mě vyrostl pořádný muž. Děckám padali lžičky z rukou, všichni rudí jak rajčata. K popukání, to se mi zas něco povedlo. 

Každopádně si dál pamatuji, že když jsem byl ve školce, tak jsem furt brečel, do toho jsem byl hyperaktivní a neuměl jsem říct písmeno L a R Takže bylo zajímavé, když se mě někdo zeptal, jak se jmenuji. Už jako malý jsem si získával pověst samotáře a musím podotknout, že takový jsem i dnes, musel a musím být mezi opravdu dobrými přáteli, abych roztál, už od dětství jsem byl totiž trochu stranou a vytvořil kolem sebe bezpečnostní zónu, za kterou nikoho nepouštím, tedy kromě lidi se kterými si rozumím. 

S mámou jsme furt jezdily na různé výlety v naších krásných Jeseníkách. Ať už to byl výstup na Praděd nebo výlet do Karlové studánky, bylo dobrý to, že člověk se mohl kochat tou nádherou. S tátou jsem pak jezdil dost na kole a na té staré herce jsem si sakra mákl. Furt jsme někde lítaly, vlastně já byl pořád venku a někde s rodiči lítal. Měli jsme spoustu aktivit což bylo fajn, vím, že jsme měli lepší dětství než v momentální době.

Co jsem si však, nejvíc zamiloval, byl hokej. Tento kolektivní a kontaktní sport je něco, co prostě milovat budu pořád. Chtěl jsem být komentátorem a pořád něco komentoval. Ať už to byla hra NHL na PC nebo nějaký zápas v televizi, vypl jsem zvuky a šlo slyšet jen mě. Dále jsem byl velký sběratel hokejových kartiček, vlastně kdo je jako malý nesbíral a pak je nevyměňoval? Samotný hokej jsem chtěl i hrát, ale tady to zatrhly rodiče, kdy mě bylo řešeno ať si najdu jiný sport, protože byl pro ně drahý, což mě štve ještě dnes. 

Když jsem měl svou malou dřevěnou hokejku, tenisák, mikinu se vzorem Dominika Haška a šlo se ven, muselo to být hrozně komické. vidět jak ta mikina mě byla veliká, byl jsem strašně moc štíhlý a malý takže ta mikina ve vzduchu lítala. Musím uznat, že mi to s hokejkou docela šlo. Úžasný bylo, když se kouknu takhle v čase zpět. Branky postaveny ze dřeva, staré záclony nebo staré sítě a plna parta dětí hrála na betonovým hřišti hokej, kde byla plná rivalita. Tohle mě moc bavilo a na takové chvíle rád vzpomínám, co nám v té době chybělo? V porovnání s dnešní mládeži absolutně nic.